Co mám v košíku?

Zavřít

Výstava ve veletržním paláci Průřez stoletím

Veletržní palác, průřez stoletím a já. Včera jsem se konečně dostala po hodně dlouhé době na nějakou větší výstavu. Sama jsem na sobě pozorovala, jak se mi změnil pohled na umění. Mnohem víc jsem zcitlivěla a jsem vnímavější. Asi jedna polovina obrazů se mně silně dotýkala u srdce, přitom před lety to byly spíš jen jednotlivé kusy. Dřív jsem měla strašně ráda impresionismus a postimpresionismus a realismus mi nic neříkal. Teď mne dostávaly do vytržení i realistické krajinky. Moje vnímání krásy se prohloubilo – impresionismus, který se vždy líbil, se mi teď líbil ještě víc, naopak kubismus, který mi dřív nic neříkal, se v mém vnímání posunul ještě dále – ty obrazy mi přijdou naprosto příšerné. Nevím, co mi přišlo strašnější, jestli Picasso, nebo Filla. Asi ten Picasso. Od Filly mne zaujal Čtenář Dostojevského, velmi expresivní obraz.

Takže v mém vnímání se udála změna, kdy se dostávám do vytržení z technických fines znázornění stromů a krajin, nejen z celkového vyznění obrazu. I když i to je samozřejmě strašně důležité v tom celkovém hodnocení – tmavé pesimistické obrazy mne většinou neoslovily. Ale byly i vyjímky, například nádherná Zimní noc od Kosárka.

A vlastně všechny jeho krajiny, už i zelenější. Dost podobně krásně na mně působil Chitussi. Když jsem psala tento článek, dočetla jsem se, že je považován za jeho následovníka, takže nelze se čemu divit. No a celé trio završuje impresionistický Slavíček, který byl taky nádherný. Nejkrásnější obraz z celé výstavy byl podle mne tento od Chitussiho.

Obrazy jsou rozděleny do sekcí podle tématu, jedna z témat jsou negativní lidské emoce, strach, smutek, smrt.

Z tohoto obrazu, širokého dva metry, na mně šel fakt mráz. Obraz Kain, pro mne nejsilnější obraz výstavy.


Kamarád už musel jít domů, ale překecala jsem ho, ať ještě proletíme moderní výstavu „Intimacy“. Potvrdila jsem si, že čím jsem starší, tím jsem větší konzerva a současné moderní umění mi nic neříká. K tady té „vyjadřující“ části umění, která používá všelijaké nesmysly nainstalované v prostoru, krátkometrážní filmy a experimentální metody jsem zatím hluchá.

Krajina, co na mne dýchá a zve mne dovnitř, to je podle mne umění. Výstava na mne zapůsobila natolik, že se asi v brzké budoucnosti více v olejomalbě soustředím na pokus o realističtější krajinky, které jsem doteď prováděla spíše ve skvrnách.



< zpět

Hello You!

Join our mailing list